Vídeň je zahalena v zašedlém a neproniknutelném oparu smutku. Její zhmotnělá duše je týrána bolestivou zkušeností svíravého traumatu moderní doby. Ty tam jsou časy procítěného mistrovství velikánů klasické hudby, rozehrávající horký bijící tep nevýrazných postav u vídeňských kavárniček, popohánějící symbolické velké kolo v Prateru a prohánějící se valčíkovým tempem po krásném modrém Dunaji do dálek, odkud se vracívají jen vzpomínky a připomenutí odcizeného lidského pouta. O to tragičtější je poznání, že tuto hlubokou ránu udělil této evropské metropoli Kanaďan. A přitom toužil do Vídně vnést jen trochu té svěží alpské vůně.

Onen nešťastný hříšník, jenž se na úřední listiny podepisuje telenovelovským jménem Ray Wells, je zakladatelem, hlavním a téměř jediným protagonistou a především tvůrčím mozkem této podivné, mnohde nepochopitelně vyzdvihované, ale především důvtipně znějící „one-man-show“ Raventhrone. Od posledního „havraního“ dramatu, který byl koncipován v duchu folkových luhů a hájů, uběhlo již 5 let a nezdolný dřevorubec se vrací v novém miléniu s plnou policí čarovných lektvarů, jež jsou vyluhovány z prapodivných, pro někoho snad léčivých, pro jiného hořce smrtících, alpských bylin. Zděšeni budou zejména ti, kteří se nechají unést promo materiály vydávající firmy Avantgarde Music, která by ráda naservírovala širokým masám tento počin se štítkem „epic death metal“. Pokud vám totiž něco říká jméno Martin Schirenc, s jehož pomocí ve studiu nahrávka vznikala, či Mike Groeger, bubeník známého seskupení Hollenthon, pak nebude mít vaše dychtivá ruka daleko do peněženky. Otázkou však zůstává, jakými barvami bude váš obličej procházet, až do vašeho ucha dolétnou první frekvenční kvanta ukrývající se hluboko v duševní kolébce multiinstrumentalisty Wellse.

Snad nejlépe celou atmosféru „Endless Conflict Theorem“ vystihuje stejnojmenná skladba, jež prochází typickým spektrem oblíbených Wellsových šprýmů. Ocitnete se totiž v pohádce. Ano, hned při prvním úderu gongu zlatého paláce špinavých alpských obrů, při prvních tónech horské fujary, jež po ránu rozfoukává mlhu nad orosenými lístky probouzející se přírody, a při teskných zvucích padajících perliček si uvědomíte, že veselé a přeplněné podhradí, plné lidského hemžení, radostí i strastí, máte nadosah. A skutečně, s prvními údery elektrické kytary se za ranního rozbřesku vynořují hradní radovánky, jednoduchý rytmus, jednoduchá středověká melodie a lehkost bytí po opojném nočním vínu dodává statnému pěvci odvahu ukázat svůj lehce zkreslený hrdelní šarm … ale co to? je konec veškeré pohádkové představy, konec veškerého životního optimismu, protože se rázem ve zrychleném rytmu přenášíme do zatuchlé a nevětrané rakouské putyky na vlně nevýrazné rockové hospodské odrhovačky, podporované jednoduchými kytarovými riffy a přednášené hlasem fotbalového fanouška, jemuž v žilách koluje minimálně 5 promile alkoholu …

Není vše tak černé, jak se zdá. Pravdou ovšem zůstává, že Raventhrone staví svou hudbu na podivné směsici jakéhosi horalského folklóru, metalové tvrdosti a motivů z nepovedeného fantasy filmu. Jednoduché a pomalejší kytarové riffy, které v mnohých skladbách mají tendenci napodobovat sebe samy, nesou melodické linky velice odvážně, bohužel zbytečně jednostranně a neforemně, což nemůžou zachránit ani příležitostné rychlejší pasáže, náznaky deathově zapáchajících partů a kupodivu ani náhlý popud vyhledat sled několika ostrých tónů. Na ampově znějící kytaru se nabalují mračna klávesového středověku, vyvolávající mnohdy úsměvnou kombinaci syntezátorových zvuků a těžkých kytar – „The Dragon Of The Nightsky“. Zvukově je však různorodost klávesových nástrojů velmi barvitá a mnohdy se nese přes zasněné alpské louky se skutečnou graciézností. A kdybyste se přejedli oslavy lesní přírody a hor v podobě horalských nástrojů, čeká na vás i orientální výlet hrdelního labyrintu nesoucího se ve skladbě „A night Among The Ruins Of Basra“. Snad nejvíce upoutá i odradí dosti nepovedený, nevýrazný a dusící se zpěv, který naštěstí, v duchu tradice, přechází do nafrázovaného deathového monotónního chrapotu. Jedinou světlejší výjimkou by snad mohly být bicí, které poměrně precizně obsluhuje jediný spoluhráč Raye, Mike Groeger. Bohužel i zde bude pro případné zájemce poněkud hůře stravitelná ne zcela stoprocentní kvalita nazvučení bubenické aparatury, a tak je velmi těžké v tomto počinu něco vyzdvihnout, ale zároveň se nedá vše úplně zatratit. Světlých okamžiků v této nahrávce není mnoho a Ray jistě věděl, proč jednu z nejpovedenějších skladeb umístit hned na počátek. Plameny v podhradí však dohořívají a odeznívající melodie upadnou v zapomnění.

A jak tedy charakterizovat nový počin Raventhrone? Jako ozvěnu divokého skřeku havrana, který se s tímto dílem v mých očích nikdy nemůže dostat na vládcovský trůn. Nepřítomnost složitějšího invenční myšlení, linkování prastarými zákonitostmi „hudební gramatiky“, ploše znějící jednoduchá kytara, úděsný horalský zpěv a natisíckrát vyslechnuté melodie prostě nemohou náročnějšího posluchače nadlouho upoutat. Jak trpké mohou být někdy plody ohnivých barev …